Jdi na obsah Jdi na menu

Církev - alergen pro dnešní společnost

16. 1. 2010

Obrazek"Ježíš ano, církev ne." V poslední době hodně narážíme na tuto "schizofrenii". Je pro nás radostí zvěstovat lidem evangelium, Ježíše Krista a zároveň vnitřně doufáme, že pokud přijmou Jeho, tak přijmou i jeho církev a vstoupí tak s námi do společenství a stanou se našimi bratry nebo sestrami. Ale proč by ji měli přijímat? Vždyť spasen jsem vírou a ne církví nebo snad ne?  Proč poslouchat nějakého klerika? Nevynecháváme při zvěstování o Pánu jeho církev? Není to tím, že by na nás mohl zaútočit rozděleností církví a celé naše svědectví by mohlo být vyhozeno "jako reklamní leták"?  Není nejednota církví nakonec ateistův "teologický argument" k odmítnutí církve? Článek o ekumenismu z pohledu třetí strany -nevěřících.

Nepřímá ekuména - anonymní svědci příběhu církve

Jedním z důvodů, proč usilujeme o ekuménu - jednotu církve je, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal (J 17:21).  V tomto příspěvku zkusíme využít jednu metodu ekumenismu, kterou vytvořil J. B. Metz - koncept "nepřímé ekumeny." Dorozumění církví by se nejlépe posloužilo "konfrotacemi křesťanských církví a jejich specifických tradic s "třetím partnerem", totiž s problémy a výzvami dnešního světa."1 Ač tento koncept samotný o sobě nemůže s ekuménou něco udělat, tak nám připomíná třetí stranu ekumenických snah a tou jsou ti všichni, kteří stojí vně církve - "annonymní svědci životního příběhu církve" - na které velmi často zapomínáme. Zkusíme se zamyslet, zda tito svědci mají nějaký "teologicky legitimní důvod" odmítnout církev - tedy, zda církev sama jim dává argument, proč se církvi vyhnout a jak se s tím vyrovnat.

Autentické svědectví církve o Kristu

Když svědčíme o Kristu anonymním svědků, kteří hledí na příběh církve, tak oni nám svědčí o církvi, neboť Krista nemohou vidět. Církev, není jen organizace, ale je organismem, kterého jsou součástí různé skupiny, ty i já a rádi bychom annonymní svědky pozvali do církve, ale my narážíme na jejich velikou kritiku. Tu se většinou snažíme "vyrovnat" poukázáním na velké osobnosti církve, na její velký příspěvek do kultury, vzdělání  a snažíme se tak vyrovnat pomyslené "misky vah". Ale je toto autentické svědectví v očích těch "anonymních svědků", kteří hledí na církev? Myslím že ne. Dokonce ani kdybych poukazoval na hříšnou a lidskou stránku církve, tak naše svědectví, svědectví církve bude stále dráždit "annonymní svědky" až k nepříčetnosti a zhnusení. Oni to vidí a svědčí nám o tom svojí kritikou o neautentickém svědectví církve o Kristu. 

Tomáš Halík ve své knize Dotkni se ran píše:" Kdybych potkal církev úspěšnou a velmi vlivnou, blyštivou s nespornými zásluhami na poli charity, politiky i kultury, se skvělými vůdci, teology i manažery, těšící se úctě a uznání všech, církev bez stínů, bez poskvrn, bez škrábanců a bolestných jizev, uhnul bych hrůzou z cesty, neboť bych si byl jist, že se jedná o pekelný trik. Kdybych po takové církvi silně zatoužil, začal bych se modlit exorcismus. Kdybych potkal církev evangelicky chudou, naplněnou pokorou a svatostí všech svých údů, nedávající nikomu v ničem příčinu k pohoršení, ano, onu nevěstu krásnou, "církev svatou, slavnou, bez poskvrny", o níž čteme v písmu, uznal bych, že se tentokrát v ďáblově maskérně ještě více snažili. Kde jsou tvé rány? zeptal bych se." 

Tomáš Halík chce ukázat autenticitu svědectví církve poukázním na její rány. Ten, kdo si projde tímto světem, tak nemůže zůstat bez ran, škrábanců a zranění. Tak i církev má své zranění. Ale co když ani toto není dostačující pro autentické svědectví?

Sestoupit do temnot církve

Církev má spoustu ran, ale nemá jen ty, které utržila při svém putování tímto světem. Pokud by to tak bylo, tak by spíše vzbuzovala lítost než odpor, když by si "lízala své rány". Spousta ran církve nepochází z vnějšího prostředí, ale také z církve samotné a to především hřích, který se nazývá schizma. Tento hřích patří kvůli svým důsledkům mezi smrtelné hříchy. Ovšem tento hřích není jen smrtelný pro církev a její svědectví, ale také pro ty, kterým svědčí a nemohou tak uvidět a uvěřit v Krista. Církev je symbolickým tělem Kristovým a hříchem schizmatu církev defakto sama probodla tělo Kristovo. Není právě toto, co dráždí ty, kterým svědčíme? Mluvíme o Kristově lásce, ale vzápětí jim vysvětlujeme, proč by neměli jít třeba do Katolické církve. Zraněná jednota církve činí svědectví církve a tím i naše svědectví naprostým skandálem (scandalos), který znechucuje a činí tak církev opovrženíhodnou.

Církev je svým pánem Ježíšem Kristem povolávána k lásce a jednotě. Jednota  církve je i ve vztahu k autentickému svědectví o Ježíši Kristu ve světě. Ale co když církev neposlouchá výzvu svého Pána? Co když se na něco vymlouvá? V Matoušově evangeliu 18:17 se píše o kárání neposlušného bratra. Pokud odmítá poslechnout má se to oznámit církvi. "a odmítne-li poslechnout i církev, ať je pro tebe jako pohan a celník." Nepřistupují tak anonymní svědci příběhu církve takto k církvi, aniž by si to uvědomovali? Ale co stím? Jak reagovat, když naše svědectví je zakrývano temnotou hříchu schizmatu či naším přispěním k němu? Je možné nějak autenticky svědčit o Kristu, aniž bychom dráždili?

Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých

Mnozí by si přáli, aby církev byla zrušena, aby zmizela z povrchu zemského. Na to mohu říci: "Neboj, dočkáš se, ale buď trpělivý." Kdyby církev byla jen tím "scandalos", tak by to stále bylo dobré, neboť pobuřování by "probouzelo spíci společnost i jednotlivé spáče." Jenže, svědectví církve je na tom hůř. Není ani tím zdravým scandalos, který pohoršuje, ale stalo se jakýmsi "alergenem" pro ty, kterým svědčí a oni se stávají alergiky na církev. Může církev o nečem vůbec svědčit, když je její svědectví roztříštěno do mnoha konfesí, vyznání a o to více tak je vidět hřích schizmatu? Je možné v této roztříštěnosti nějak autenticky svědčit společným "my věříme" a ne jen víru projevovat jako něco osobního, individualistického bez nároku na věci veřejné?

Pán Ježíš Kristus dle apoštolského vyznání víry sestoupil do pekel, kde osvobodil starozákonní proroky a věřící, kteří ho očekávali a tak je převedl až za "hranici horizontu smrti". Vše má svůj konec. Pokud by se nějak dal umělecky zobrazit úděl člověka, tak by se na to perfektně hodil umírající na kříži. A tak jednou skončí nejen jednotlivý člověk, ale i svět, jak už nás na to připravují holywoodské filmy jako je 2012. Očekáváme, že věda přijde s nějakým řešením, které nám pomůže přežít, ale toto je jen dílčí prvek v moři času. Svědectví církve je dnes autentické v jejím očekávání na Ženicha, který ji přijde naproti. Toto očekávání není zaměřeno k nějakému místu, datu nebo věci, ale k někomu - ke Kristu. Církev nezná čas konce světa. Neznal ho ani Ježíš. Ale Bůh-Otec si ho nechal pro sebe. Očekávání církve směřuje až za horizont událostí. Očekávat s církví je pozoruhodná věc. Je jedno, jestli se nacházíme v hříchu, temnotě, noci víry či se dotýkáme prahu smrti, ale pokud máme koho očekávat, tak můžeme říci společně "my očekáváme spasitele."

Sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího

Kdo bude očekávat Krista, tak s ním také bude po pravici Otce až překročí s Kristem "horizont událostí". V té chvíli církev bojující skutečně zmizí ze světa a bude s Kristem církví vítězícící, pevně se tyčící s vlajícími prapory a bude uvedena do nového Jeruzaléma. Církev stále má koho očekávat a pokud se církev nezmění jen na "club pietatis", na krásné společenství, ale zachová víru - očekávání ve svého Božského Spasitele, tak její svědectví je stále autentické, je tak nositelkou víry a očekávání, které předává dál.

Závěr

Tím, že mluvíme o Ježíši Kristu a tím, že nám spousta agnostiků řekne, že v něho věří, tak nevzniká nějaký nárok, aby se připojili k církvi. Ba naopak. Možná bychom měli méně mluvit o Kristu samotném, ale o našem očekávání na příchod Krista. Ovšem, toto očekávání je jen dílčí v našem svědectví. Výzva k jednotě v lásce tu stále bude a pokud ji já, ty, my - církev, neposlechneme, tak církev může být pro ostatní jako pohan či celník a hřích bude dýchat církvi na zátylek a ďábel bude žalovat na církev u Božího soudu nikoliv proto, že církev byla nejednotná, ale proto, že tak spousta lidí nemohla uvidět Krista a uvěřit.

1J. B. Metz, Reforum und Gegenreformation heute, Mainz 1969, s. 33, 37; citováno z knihy Peter Neuner, Ekumenická teologie s. 274

Autor: Miroslav Orel

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář