Jdi na obsah Jdi na menu

Protestanský růženec

24. 12. 2009

ObrazekPsát protestantovi o růženci se může zdát šílenost. Myslím, že právě ekumenimus potřebuje podobné "teologické střeštěnosti", které nás nutí myslet jinak než jen v "jízdních řádech" našich katechismů, tradicí či farizejského obhajování "odpaněnného" protestanského křesťanství.  Neprotestujeme někdy proti "středověké církvi", která dnes po 2. vatikánském koncilu neexistuje? Možná bychom si neměli pokládat otázku, proč neděláme, nebo nevěříme v růženec, papeže, a jiná témata, ale proč proti nim protestujeme? Nemáme-li důvod k protestu, tak se můžeme modlit růženec, a můžeme se takto sjednocovat i v jiných církevních prvcích. Pojďme začít maličkostmi - růženec může být jednou z nich.

Úvod

Spousta mých protestanských bratří je hrdých na to, že se dokáží ze srdce modlit k Bohu. Tento postoj, mlčky pohrdá jinými druhy modlitby, jako jsou modlitby čtené, opakované atd. Možná v něm je jakýsi nárok na monopol jednoho druhu modlitby a skryté pohrdání. Každý z nás ví, co je na tomto pravdy.  O to více je pro nás růženec provokativnější, o to více ho možná chceme vytlačit z našich očí, sborů, rukou a především srdcí, do kterých jsme napsali - "růženci vstup zakázán", který jsme přebrali s naší historicky protestansky danou identitou. Podíváme se na Marii a poté i na samotný růženec.

Znám růženec, proto ho odmítám?

Růženec je modlitba jistě provokativní asi jako červená látka pro Býka. Pro katolíka je tato modlitba samozřejmostí, někdy i jedním z prvků jeho katolické identity. Co stojí za tímto rozporem a případným odmítáním růžence? Viděli jste v nějakém protestanském kostele věřícího s růžencem? A kdyby jste se některého zeptali, proč ho nemá, co by asi odpověděl? Co by jste odpověděli vy? Velice dlouho jsem já sám růženec odmítal z jeho "nepotřebnosti" pro moji víru. "Já se přece modlím od srdce, na co potřebuji růženec?" odpovídala má obhajoba. Na této obhajobě nic špatného snad není. Možná, jen jsem v tónu mého hlasu pohrdal jinými druhy modlitby, jakoby byli na "nižším evolučním žebříčku." Problém vždy nastával, když mi nějaký katolický bratr zamával před očima růžencem, či dokonce mě vyzval ke společné modlitbě růžence. "Nemohu (nechci) se s tebou modlit růženec, protože..., jak byste vy dokončili tuto větu? 

Dlouho jsem argumentoval různě. Především jsem vždy říkal: "K Marii se nemodlím, já se modlím k Ježíši Kristu. Nebudu přece chodit za kovaříčkem, když můžu rovnou za kovářem." Dlouho jsem takto odpovídal, abych nějak ospravedlnil - ale co? Nikdy to nebyla má protestanská víra, nikdy to nebyla ani má nechuť k tomuto druhu modlitby, ale má neznalost růžence. O modlitbě růžence jsem slyšel a i četl ledasco, ale růženec jsem neznal. Vy ho znáte? Těžko člověk může něco přijmout nebo odmítnout (s čistým svědomím), pokud to nezná..

Marie, už jsi porodila, to už stačí...

Na první pohled se zdá, že v růženci je ústřední postavou panna Maria. Je to dáno tím, že růženec v sobě kombinuje více typů a druhů modlitby, než se zdá. Je zde uctívání, které ovšem katolíci ještě rozlišují na "adoraci" (klanění,) a veneratio (úcta - důležitost, autorita, vyvolení.). Dále je tu druh modlitby opakované (historicky - tradiční), modlitba Páně, a modlitba chvály (např.: Sláva Otci, Synu i Duchu svatému).  Ovšem je tu otázka - ať už zvolíme jakýkoliv typ modlitby - proč Marie?

K čemu je, že se Maria přimlouvá, když se můžu modlit přímo ke Kristu? Chtěl bych tuto otázku udělat zajímavější. Může se vůbec Maria přimlouvat u Krista? Co se změnilo touto otázkou? Místo toho, abychom se bavili o "moci a účinnosti modlitby" jsem se přesunuli na pole eschatologické - teologii o posledních věcech. Abychom si mohli odpovědět na tyto otázky, tak musíme vědět odpovědi ještě na ty,co naši otázku předcházejí. Co to znamená, když je Maria v nebi? Co tam dělá? (nejen Maria, ale i svatí a další věřící). Zkrátka - jaké je nebe? Jací jsou jeho obyvatelstvé - Boží lid?

Kolikrát chceme Marii omezit pouze na její porod malého Ježíška, kdy Maria může v našich očích svým mateřstvím Ježíška trochu zastínit, ale o Marii lze toho řici více než se omezit jen na tuto velkolepou událost a to na základě Písma svatého a dodržet tak i princip Sola Sripture, a neopírat se jen o tradici. Stačí, když se na Marii podíváme z pohledu eschatologie. Maria se nám "nepropadla do země", ale do nebe. A tak se s ní můžeme opět setkávat, pokud mluvíme o nebi, kde její mateřství je tentokrát zastinováno synovstvím (matky Ježíše)Krista. Zde už se dostáváme do pozice, kdy už Maria a Kristus, nám neslouží jen jako teologické pojmy, ale už jsme nuceni k víře, že Bůh - Otec zrodil Syna z těla Marie.Měli bychom si uvědomovat, že mluvíme o živých lidech - nebešťanech, kteří jsou možná i živější než my sami - rozhodně náš Pán Ježíš Kristus - a máme o nich mluvit s úctou. Zkuste na chvili přemýšlet a uvědomit si, že o Kristu nelze mluvit jenom v čase minulém, ale i přítomném a budoucím a tyto časy nám jaksi splývají někdy i dohromady v osobě Ježíše Krista. A jaká je nebeská matka Ježíše Krista? Mrtvá nebo živá? Minulost, přítomnost nebo budoucnost? Pokud jsem vás v otázce Marie zmátl, jsem rád a doufám, že tedy začnete hledat odpovědi, i když se možná budou lišit od těch mých.

Nebe, spíš?

 Psát o Marii, Kristu a svatých již v nebi je velice těžké. Zdá se, že se přesouváme do říše fantazii, ale ve skutečnosti jde o hlubší poznávání skryté přítomnosti Ježíše Krista. Nebe není jakýsi jiný prostor, jiná planeta, ale jiná essence. Člověk je v nebi tehdy a v takové míře, ve které je u Krista, čímž nachází místo své existence jako člověk v existeci Boha.1 Otázka nebe, eschatologie je o to více komplikovanější, že se neomezuje jen na Biblickou knihu Zjevení, ale začíná již knihou Genesis - na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. To samé se odehrává v otázce Marie, kdy bylo od Boha poslán anděl Gabriel do galilejského města jménem Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef, z Davidova domu; a ta panna se jmenovala Maria. Vešel a řekl jí: "Raduj se, milostiplná; Pán je s tebou". Ona byla nad tím slovem celá zmatená a rozvažovala, co ten pozdrav znamená. A anděl jí řekl: Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Hle, ve svém lůně počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. On bude veliký a bude nazýván Syn Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida; bude kralovat nad jakubovým domem na věky a jeho králoství nebude mít konce. Ale Maria Andělovi řekla: Jak to bude, když nepoznávám muže? Anděl jí odpověděl: "Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; a proto se to svaté, jež se narodí, bude nazývat Syn Boží. Maria otevírá cestu božímu království svojí poslušnou odpovědí: "Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova!"( L:1: 26-35/38)

Tato historická událost se může zdát být jako jeden okamžik. Ovšem ona má eschatologický rozměr. Liší se od zápisu knihy Zjevení v tom, že apoštol byl ve vytržení přenesen( Zj: 1:10) do nebe, tak v případě Marie Anděl "byl přenesen" na zem. Zde, člověk, nenavštěvuje nebe, ale je navštíven nebem v osobě anděla Gabriela. Tento akt nám říká více než bychom tušili. Nebe není jen konečným odpočinkem nicnedělání, ale stále je v něm živo, rušno a je v kontaktu s námi. To, že v kontaktu nejsou s námi jen andělé vypovídá příběh Saula, který nevěděl kudy kam a dal si od věštkyně vyvolat mrtvého proroka Samuela. (První kniha Samuelova 28). 

Ve stínu slávy vzkříšeného Syna

Bez Krista by pro nás bylo nebe tajemné. Jen díky Ježíši Kristu můžeme o něm vypovědět více a těž vědět, jaké je. Ježíš Kristus nám to zjevil svým vzkříšením z mrtvých a jeho příslibem, že vstaneme s ním. On byl první, kdo zlomil osten smrti a kdo mu důvěřuje, tak smrt v Kristu přemůže taktéž. Tak jsme v něm vykoupeni. Maria je vykoupena v příslibu trojice - Otce, Syna i Ducha svatého, neboť nalezla u Boha milost, potřebnou pro Spásu (Sola Gratia),byla tedy milosti-plná, uvěřila (Sola fide) Bohu. Nezapomínejme, že s pojmy Sola přichází až v 16. století Martin Luther. Tady na ně nahlížím jako na "jazyk", kterým mluví reformace.  Zde bych rád zdůraznil jeden detail, týkající se Marie. Marie byla vykoupena na základě toho, že nalezla milost u Boha - a my nemůžeme rozlišovat, zda Otce, Krista nebo Ducha svatého. Teprve po narození Ježíše si Maria více uvědomovala podstatu Ježíše a všechny ty věci chovala věře ve svém srdci (L 2:51). A tak jak sv. Irenej říká:"Uzel zauzlený neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; to, co panna Eva zauzlila svou nevěrou, rozvázala panna Maria vírou." Smrt přišla prostřednictvím Evy, život prostřednictvím Marie.

Kristus v trojici a trojice v Kristu je ta, která je branou do nebe, ke stromu života. Touto branou vstoupila Maria. Ale její činnost nekončí jen "spatřením nebeského světélka", jak nám ukazují některé holywoodské filmy, ale teprve život Marie a i její mateřství začíná. V růženci jsou opakované biblické verše anděla Gabriale: "Zdrávas Maria, milostiplná. Pán s tebou." Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš." Ale co to pokračování: "Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší?" Už na tomto světě se můžeme za bratry a sestry na modlitbách přimlouvat a prosit za někoho. Na modlitebních skupinách prosíme Pána za uzdravení, požehnání a posílení. A Bůh vyslýchá (Numeri 14:20) a Pavel vyzýval své bratry, aby se za něj přimlouvali také (15:30).  Vskutku, v písmu nečteme, o tom, že by se někdo modlil růženec. Zde je jiná logika. Můžeme-li se my přimlouvat u Boha, proč by nemohla Maria? Zde je právě rozhodující jakou máme o ní eschatologickou představu. Mrtvá Maria se těžko může přimlouvat, ale živá může. A Maria je nyní skutečně živá v Kristu. Zde se propojuje na moment nebe s pozemskou círvkí. Eschatologie má ekleziologický náboj. Zakládá-li se nebe na bytí v Kristu, pak zahrnuje spoluexistenci všech těch, kteří tvoří dohromady jedno tělo Kristovo. Nebe nezná izolaci; je otevřeným společenstvím svatých a také naplněním všech lidských vztahů, které není konkurencí, nýbrž konsekvencí z pouhého otevření se Boží tváři.1 Modlitba za přímluvu Marie u Syna, Krista, který svou svrchovanou vůlí ji může a nemusí vyslyšet (jako může a nemusí vyslyšet naše přímluvy) je vyjádřením důvěry v živost, reálnost vzkříšní Krista a těch, kdo mu věří. Bez této víry, by naše křesťanství bylo jen buď "teologickými pojmy" nebo psychologickými představami, jak překonat ztrátu nějakého bližního. Naše víra by pak byla  sebeklamem a prázdná. Maria je malá ve stínu slávy svého Syna Ježíše Krista, její velikost spočívá v tom, že je "malým svědectvím" o živém a rušném nebi. Můžeš požádat svého bratra nebo sestru nebo i pannu Marii či jiného svatého za přímluvu - vždy to bude to samé.

Setkání s Kristem v zahradě růží

Růženec je od latinského slova rosarium - Zahrada růží. Nejmenuje se Marinec, ale růženec. Růženec začíná Apoštolským vyznáním víry. To lze chápat buď meditativně, kdy si připomínám, co znamená křesťanská víra, či modlitbou chvály, kdy Bohu vyznávám svoji víru. Dále následují tři Zdrávasy, které přidávají za jméno Ježíš:...v kterého věříme/ v kterého doufáme/ kterého nade vše milujeme. Růženec je naprosto kristocentrický - jeho vrcholem a středem je Ježíš Kristus. Od meditace s Marii se přesunujeme k adoraci (klanění se) Kristu s Marii. Desátek následně přechází v modlitbu Otče náš, kterou nás naučil Ježíš Kristus. Opět s Marii meditujeme a adorujeme. Celý růženec je nakonec uzavírán modlitbou Zdrávas královno, kterou vnímám jako poděkování Marii, projev úcty. (Nezapomeňme, že je živější než my). A nakonec vyrcholí v našem "modlitebním stenu" Slavá Otci...

Modlitba růžence je více meně opakovací modlitbou, se kterou se člověk buď sjednotí, přivlastní si ji nebo ne. Růženec má výhodu, že nás dokáže zklidnit a nebo pozvednout naše srdce k Pánu, když nám moc do modlení není, když nám dojdou slova. Středem růžence je Kristus, ke kterému můžeme jít tak, že budeme vkládat svá chodidla do "stop", které zanechala panna Maria na cestě s Ježíšem Kristem.

Mým cílem není růženec vnucovat, ale ukázat, že není potřeba tuto modlitbu "démonizovat", odmítat či být nervózní nebo útoční, pokud nás nějaký katolický bratr požádá o společnou modlitbu růžence. Můžeme tak ukázat, že toužíme po skutečné jednotě, i když nás bude bolet, nebo nám bude nepohodlná - ale láska bez bolesti by byla iluze.

autor:  Miroslav Orel

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Z katechismu

(happy.atomovka, 26. 1. 2010 15:11)

Je krásné, jak každý z Vás chce něco doplnit. Já ještě pro jistotu něco odcituji z katechismu katolické církve, který doporučuji s Písmem k přečtení.

Mlčení Markova evangelia a listů Nového zákona o Mariině panenském početí působilo někdy rozpaky. Tak mohly vyvstávat pochybnosti, zda se nejedná o legendy nebo o teologické konstrukce, které nechtějí vypovídat o skutečné historické události. Na to lze odpovědět: Víra v panenské početí Ježíše narazila na prudký odpor, posměch nebo nepochopení od nevěřících, židů i pohanů: nebyla tedy nijak motivována pohanským bájeslovím nebo nějakým přizpůsobením dobovým názorům. Smysl této události je dostupný jen pohledu víry, která ji vidí v oné "vnitřní souvislosti, jež spojuje navzájem všechna tajemství", v celku Kristových tajemství, od vtělení až po jeho velikonoční tajemství. O této souvislosti svědčí již Ignác Antiochijský: " Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení."
(katechismus; 498)

Prohloubení víry v panenské mateřství přivedlo církev k vyznávání skutečného a trvalého Mariina panenství i při porodu Božího Syna, který se stal člověkem. Vždyť Kristovo narození, "její panenskou čistotu neporušilo, nýbrž posvětilo." Liturgie církve slaví Marii jako "Aeiparthenos", vždy Pannu. (Katechismus; 499)

Na to se někdy namítá, že Písmo mluví o Ježíšových bratřích a sestrách. Církev tato místa vždy chápala tak, že se tím neoznačují další děti Panny Marie: vždyť Jakub a Josef, "Ježíšovi příbuzní" (Mt 13,55), jsou syny Marie, Kristovy učednice, která je příznačně označena jako "druhá Marie" (Mt 28,1). Jde o Ježíšovy nejbližší příbuzné podle způsobu vyjadřování, které nebylo ve Starém zákoně nijak neobvyklé. (srov Gn 13,8; 14,16; 29,15 atd.)
(katechismus, 500)

O Dogma tu jde, ale nikoliv v tom negativním smyslu, ale v tom pozitivním, kdy doktríny, nám mají sloužit jako "pevné - autentické vyslovení evangelia" do světa k nekřesťanům a aby autenticita evangelia nebyla rozmělněna různými prohlášeními různých církví či jednotlivců. Toto právě ukazuje na nutnost "jednotného hlasu" křesťanů a proto i tento článek se pokouší aspoň minimálně přiblížit pohled katolické a protestanský.

Neposkvrněné početí P. Marie

(Jana , 26. 1. 2010 14:12)

se týká P. Marie a ne jejího panenství při narození Ježíše a po něm. Znamená, že Panna Maria byla milostí Boží vyňata z následků hříchu prvních lidí a narodila se bez tohoto tzv. dědičného hříchu. Jen to umožnilo její bezvýhradnou poslušnost Božímu plánu stát se matkou Spasitele - milost, která ji předcházela a disponovala. S jejim fyzickým panenstvím při narození Krista a po něm nemá nic společného. Dogma o neposkvrněném početí P. Marie - tedy že ona sama byla - narozdíl od nás - počata bez poskvrny dědičného hříchu, katolická církev vyhlásila jako neomylně poznané skrze svůj magisterský úřad, který zaručuje autentickou interpretaci Zjevení. K Mariinu panenství žádné dogma neexistuje.

Pro Ezechiela

(happy.atomovka, 26. 1. 2010 13:21)

Pojem protestant volím z jiného důvodu než si myslíš. Na světě je mnoho oddělených církví od katolické církve. Když bych mluvil jen o evangelické církvi, tak stále budu některé opomíjet (charismatiky). Pojem protestant mi nejlépe pomáhá zahrnout všechny tyto církve. (Jinak ten pojem se rozšířil za Luthera). Pokud se dokážeš přenést přes anti-katolickou rétoriku protestantismu ze 16. století, tak jsi si dobře všiml, že v článku nepíši o neposkvrněném panenství Marie. Tato doktrína vznikla v interpretační tradici katolické církve a v Písmu o ní nic nenajdeš, ale také tam nenajdeš nic, co by ji vyvracelo. Čili, je tu možnost jak pro její přijetí, tak pro její odmítnutí. Ovšem je nutné jít hlouběji a dát si otázku, co vlastně skutečně tato doktrína chrání? Jen nějakou "blánu" či něco více? A jak si vysvětluješ to, když v Apoštolském vyznání říkáš: "Narodil se z Marie Panny"?

Dovolím si narážku na tvé neuctiví výrazy - přijde mi, že církev je pro tebe jen jakýsi "club pietatis vyvolených" (něco jako Greenpeace) a křesťanství se ti stalo ideologii jak dnes můžeme vidět podobně v Islámu a mám dojem, že kdyby jsi mohl cenzurovat tento článek, tak by to hned udělal. Farizejů už bylo mnoho. Nebo si hledáš jen ty učitele, kteří lahodí tvému sluchu?

Nádhera

(Desete, 26. 1. 2010 11:24)

Článek mi připomíná jeden příběh
byl asi nějak takto:

Jednou v jednom měste na náměstí přijel nejaký člověk, začal přednášet. Poukazoval na to jak je křesťanství špatné a co všechno lidem bere. Poukazoval lidem na všechny skvrny kterých se lidé (křesťané,nebo spíš ve jménu křesťanství) dopustily,měl znalosti všechno věděl o křesťanství,znal dokonce i písmo. A lidé tam stáli poslouchali ho a mlčeli. Tu se ale sebral jeden starý děda a vystoupil za ním. V ruce držel jeden pomeranč, podíval se na něj a zeptal se: "Drahý pane, víte co to je?" a ukázal mu ten pomeranč.
Pán se usmál a řekl: "Ano,je to pomeranč,a co?" Děda na to nic neřekl ale pomeranč začal pomalu loupat. Až ho oloupal tak ho pomalu snědl, mezitím se všichni ostatní na oba dva dívali. Potom co Děda pomeranč snědl zaptal se pána: "Drahý pane, víte jak tento pomeranč chutnal?" Pán odpověděl: "To nevím, nejedl jsem ho". No a na to mu děda hned odpověděl: "Tak vidíte, nevykládejte ani nic o křesťanství, když jste jej neskusil." A lidé dědu za to odměnily potleskem.

To jen tak že mi to připomělo.
Možná to byla i narážka na Ezechiela.
Protože v Písmu Svatém se i píše že máme zkoumat a dobrého se držet. A tím zkoumáním si myslím že se rozumí i v některých prípadech skusit co z jakého ducha pochází, pokud to dělám a dělám to s dobrou vírou v Pánu, Bůh mě podrží abych neupadl a vyvede mě z temnoty pokud zabloudím.
Pakliže se držím jen jednoho jak moc se liším od těch které zavrhuji?

S láskou v srdci Vás všechny zdraví Zdeněk :)

Postoj k modlitbě růžence

(Andy, 26. 1. 2010 10:33)

Clanek hodny zamysleni. :)
+

kecy

(Ezechiel, 26. 1. 2010 8:49)

Hrozny kecy. Pokud nekdo zacina tim, ze si mysli, ze protestant je od slova protestovat, neni divu, ze i zbytek clanku je uplna kravina. A nema smysl rozebirat, proc, bud verite Bibli (vcetne slov o JEDINEM prostredniku a primluvci - Jezisi, resp. Duchu svatem), nebo pak uz dokazete verit vsemu. Ze Marie zustala Pannou je pouze katolicky pridavek, falesne lidske uceni, v Bibli to nikde neni, prave naopak. Ale to nema cenu vysvetlovat. Kdo se chce realizovat ve falesnem lidskem uceni rimskeho katolicismu a uctivani mrtvol a andelu, ohrnujice nos nad Bibli, sam si vybral svoje preference a satanskou devku - nevestku babylonskou - rimskou cirkev.

Poděkování

(happy.atomovka, 25. 1. 2010 21:41)

Děkuji Vám za vaše komentáře. Jsou pro mě radostí za službu zde a i potěšením ve starostech s ekumenismem a jeho promýšlení.

Protestantský růženec

(Alena, 25. 1. 2010 18:56)

Naprosto souhlasím s Eddym a také se připojuji s díkem za obsahově pěkně napsaný a propracovaný článek o růženci. S růžencem (ač katolička) jsem měla dlouhou dobu podobné potíže jako bratři protestanti. Nechápala jsem ho a odmítala. Důvodem byla neznalost síly a hloubky této modlitby. Dnes je růženec "kamarád", který neopouští kapsu mých kalhot :-). Je prostředkem, který pomáhá v okamžicích, kdy už nevím kudy kam, kdy nenacházím slova k modlitbě. Ale stejně tak je určen i chvílím, kdy je třeba se naléhavě modlit za nějaký zvlášť závažný úmysl... K růženci může vést dlouhá cesta, ale ten, kdo ji nalezne, rozhodně nebude litovat.

Protestanský růženec

(Eddy, 19. 1. 2010 16:06)

Sedumkrát díky za tento článeček!!! S timto přístupem jsem se u protestanta ještě nesetkal! Diky moc, je to velké povzbuzení!