Jdi na obsah Jdi na menu

Ach živote bolestivý, proč jsi tak krutý?

1. 2. 2008

Obrazek

Jdu takhle po ulici, ani nevím, kam směřuji, lidi mě míjejí. Hledím jim do očí, ale oni se do těch mých nedívají a uvažuji o tom, o čem vlastně přemýšlejí. Vidím dítě, chlapce, kterému je asi tak šest let. Jde vedle Otce, radostně poskakuje a v jeho očí svítí radostí. Otec ovšem jde se sklopenou hlavou, tělem shrbeným, jakoby mu na ramenou ležel náklad, který nemůže unést.  O čem tak asi přemýšlí? Co ho tak tíží? Co se mu stalo? Nevím. Nemám náladu. Jen si říkám, zda jeho syn bude vypadat také tak jako jeho otec. Dnes je ve věku nevinnosti, kdy ani netuší o břemeni svého otce.

U jednoho stánku s rychlým občerstvením na rohu zabočím do leva a mířím směrem ke kostelu. Do nosu mě udeří vůně párku v rohlíku, ale nemám vůbec chuť. Jdu kolem domů a z jednoho se ozývá neskutečný křik. Manželka ječí na svého muže a tepe ho za to, že ji nikdy není schopný přinést kytku a že si raději měla vzít Pištu Hufnágla. O pár metrů dál míjím hřbitov, kde stará paní sedí u hrobu a modlí se. Je celá v černém a je vidět, že čeká na smrt, aby se mohla konečně setkat se svým mužem. Na nic jiného tu nečeká. Stojím teď před kostelem. Krásná barokní budova se tyčí do výše. Dívám se na věž. Po chvíli se podívám výše do mraků a modře a říkám si: „Kde jsi Bože? Proč jsi mi tak vzdálený?“

Náhle mě vyruší partička mladých puberťáků. Mezi nimi tři holky, trapně se chichotají. Kluci si holky vedou v objetí, před všemi je líbají a holky se k nim tisknou a přitom cigaretu mají mezi prsty. Rozhlédnu se kolem sebe a v dáli vidím pod stromem na lavičce zamilovanou dvojici. Nebyli jako ti puberťáci, ale mladí lidé. On jí šeptal něco do jejich krásných dlouhých hnědých vlasů. Co tak asi? Jak ji moc miluje? Že je s ní šťastný? A co mu tak asi odpoví ona? Ach, jak jsou naivní. Nic o lásce nevědí a ani ta dívka netuší, že po tom, co mu dá to nejcennější, tak ji pošeptá maximálně: ,,Mám tě rád, ale už nemůžu dál, promiň.“ Co asi ta dívka pak udělá? Bude také bloudit ulicemi jako dnes já? Bude také hledět k oblakům a ptát se kde je Bůh? „Haló, Bože, já jsem tady! Mám rozervané srdce a ty si chodíš někde po lukách či co? Tak kde jsi? I ta žena na tom hřbitově na tebe čeká? Tak, sakra, kam jsi zmizel?“

Zadívám se na dveře od kostela a přemýšlím, zda do nich mám jít. Ale proč bych měl? Stejně mi kněz bude říkat moudré a krásné rady, ale vyléčí mě? Vím, že se mě bude snažit ze všech sil povzbudit. Ale vůbec neví o mé bolesti. Nevidí ji, neslyší ji, nechápe ji. Ani neví, že jsou pro mě jeho povzbuzující slova naděje a lásky naprosto prázdná a bezduchá.  Kdo jen může vědět o mé prázdnotě? Kdo může vědět o mé bolesti? „Tak Bože, Kde jsi?“. Vydám se směrem do parku, kde vidím v zákoutí  za keřem lavičku, ze které je vidět krásně na město. V dálce po silnici projíždí auta. Sem tam, tam a sem.  Projíždí starý trabant, obyčejná Felície, kterou stíhá nové BMW. Kam všichni jen tak směřují? Za čím se ženou? Nebo před něčím utíkají?

Tak tam sedím, hledím na tu silnici s auty. Hledím, hledím a hledím. Hmm. A co teď? No? To už je konec? Už není, co bych měl udělat? Ale co, stejně se mi nechce nic dělat. „Potřebuješ obejmout viď?“ ,,Jo, to ano.“ Odpovídám.  „To je v pořádku, vím co cítíš.Také jsem byl opuštěný, když mě křižovali. Petr mě zapřel, učedníci se rozutekli“ „Hmm.“ „Kam by jsi chtěl jít?“ „Já? Nikam. Jsem rád, že tu mohu být s tebou“, říkám. „Já jsme s tebou pořád.“

Dál už jen na lavičce mám  hlavu v klíně, slzy mi tečou po tváři. Ale ne z bolesti, ale z radosti. Protože Ježíš tu je stále se mnou a mě najednou moje prázdnota přijde jako malichernost. Jsem šťastný, protože Ježíš chápe, co cítím a nese to břemeno se mnou. „ Tak půjdeme, snad někoho potkám, komu bych mohl o tobě říct, Ježíši“ „Tak jo. A Petře?“ „Ano?“ „Myslíš, že ti bude někdo věřit?“ „No… já doufám, že jo. J

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vím...

(Viviana Mori, 1. 1. 2009 19:20)

V mé bolesti a depresivní náladě je to pěkné číst... Stávají se mi také věci, kterým by nikdo nevěřil...